NOC PLNÁ PŘÍZRAKŮ

Je něco kolem 22:00 hod., a opět parkujeme před kafilérií, tentokrát bohatší o jednoho člena týmu, naši Majku. Balíme techniku, Niccy si bere na starost kameru a míříme ke křižovatce. Naštěstí, silniční provoz se večerem zklidnil. Naše první zastávka je u kruhového valu, který nás zaujal těsně před odjezdem do Kolného. Všichni před jeho hranicí vnímáme odpor, jakoby nám něco bránilo do kruhu vstoupit. Kájovi a Majce je nevolno, mě brní rty, rozbolí celé horní patro zubů a těžknou mi ruce. První do kruhu vstupuje Majka a snaží se naciťovat. Po chvilce vidí dva hroby a začíná jí být nepříjemně od žaludku. Dle ní, ti lidé, co jsou zde pohřbeni, zemřeli na nějakou nakažlivou nemoc, zřejmě tyfus. Kája uvnitř znovu pociťuje z jedné strany mrazení, z druhé chlad a rovněž tu vnímá jakési pohřebiště. I já zkusím napodruhé, jak na mě bude místo působit, ale jako bych byla v nějakém útlumu, tentokrát nevnímám absolutně nic.

LOVEC Z DÁVNÝCH DOB

Přes křižovatku pokračujeme vstříc vyšetřování. Zvedá se vítr a cestou nás doprovází děsivé zvuky sténajícího stromu, které chvílemi připomínají dětský nářek.  Po vstupu do lesa, pár metrů od silnice se zastavujeme u první mohyly. Zapojujeme všechny smysly a v tichosti nasloucháme. Je tu tma jako v ranci. V poryvu větru sténání stromu sílí a dokresluje téměř hororovou atmosféru. Energie kolem nás začíná houstnout a zaznamenáváme, že jsme se pravděpodobně stali pro místní obyvatele středem zájmu. Z levé strany lesa slyšíme nepatrné chození. Majku někdo častuje štulcemi do zad a Niccy něco uhodí zezadu do levého ramene. Snažíme si tento jev logicky vysvětlit. Třeba se o ní otřela větev. Jenže ta je od kamarádky přibližně metr daleko a Niccy se za celou dobu nepohnula ani o krok. Celou dobu je zaměstnaná kamerou. Naopak Káju někdo neustále kope do kolena. Snažíme se si udržet chladnou mysl, když tu se začne Niccy ošívat. Prý jí leze nějaký pavouk po bradě přímo do pusy. Pokouší se ze sebe domnělého vetřelce setřást, i když nikdo z nás žádnou takovou vlezlou potvůrku nevidíme. Po chvilce se uklidníme a opět se snažíme zachytit jakékoliv paranormální projevy. Netrvá dlouho a Niccy s Majkou vyděšeně konstatují „Mám pocit, že na mě každou chvíli spadne strom, tohle mi cpe někdo neustále do hlavy. Přehrává se mi to dokola, jak na obehrané desce."

Cítím nepříjemnou tupou bolest v zápěstí pravé ruky, ve které držím zapnutý diktafon. Přístroj si po chvíli přendám do levé ruky a bolest se do ní okamžitě přemístí, jako by mi někdo zápěstí svíral železnými okovy. Opět mě sužuje sílící břichabol a neustává. Nelze jinak, musím si jít opodál do lesa ulevit. Je mi tak zle, že kdyby mě v té chvíli kouslo něco do zadnice, anebo se přede mnou zjevilo, doví co, je mi to jedno. Hlavně ať přestane ta urputná bolest. „Andri si v pořádku?“ Volá Majka, protože jsem pryč podezřele dlouho. „Jo, jsem.“ Snažím se kamarádku uklidnit, a když cítím konečně, jak nevolnost ustupuje, vracím se k ostatním členům týmu.

Zapínáme Ghostbox a pokoušíme se navázat s místními entitami spojení. Avšak po chvilce se začíná Niccy opět ohánět, až šílet. Prý ji něco leze po hlavě. Snaží se ze sebe to cosi dostat pryč. Koukáme, jestli Niccy ve vlasech opravdu něco má, abychom jí pomohli, ale nikde nic. Přesto naše kolegyně neustává v zápasu, to cosi ze sebe za každou cenu co nejdříve setřást. Jen co se konečně uklidní z Ghostboxu se na její osobu ozve výsměšný mužský hlas, „hysterko". Zřejmě mají místní entity zvláštní smysl pro humor, anebo se nás odsud snaží všemožným způsobem vypudit.

„Víte kolik jich tady je? Hodně. Jsou tu a vytvořili kolem nás kruh." Vypadlo z Majky a její nervozita byla zřejmá na pohled. Dobrá, pokud jsou tu, tak by se nám mohl někdo ozvat. Snažíme se o komunikaci a pojednou se z Ghostboxu ozve Matěj Kantor, který zde zahynul při kácení dříví. Zajímavé, jakmile začínáme s místními komunikovat, veškeré napětí, které by se před tím dalo krájet, vymizelo. Netrvá dlouho a slyšíme slovo „bryčka" a v krátkosti máme komunikaci se ženou. Představí se jako „Kristýna", pravděpodobně paní Vondrová. Při jízdě z Jihočeského divadla se jí na křižovatce splašil kůň. Vypadla z bryčky, hlavou přímo na patník a na místě zemřela. Najednou bylo slyšet přehršel hlasů, jako by každý chtěl něco sdělit, ale většinou byly slova útržkovitá a nesrozumitelná. Jenže komunikace nemá dlouhého trvání. Buďto chybí dušičkám dostatek energie, anebo o nás ztratily zájem. Postupně spojení opadá a dáváme si kratší pauzu, abychom vstřebali dosavadní zážitky.

"Nevím proč, ale mám dojem, jak by tu obcházel nějaký lovec z hodně dávných dob. Je zrovna na lovu", pronese Niccy do ticha a následně ucítí vůni pečeného kančího masa. Všichni se s ní shodujeme a čichem nasáváme vůni pečeně. Majka se upřeně zahledí Niccy za rameno „Ten chlap, je za tebou".

BÝVALÁ SILNICE

Čas běží a my se vydáváme hlouběji do lesa ke zvlněnému terénu, kde byly nepatrné náznaky čehosi neidentifikovatelného, již za bílého dne. Jen co do zvlněného terénu vstoupíme, obchází nás neskutečný chlad až do morku kostí. Chuděrka Majka zimou drkotá zuby, celá se chvěje. „Tady je to síla, hnus, tu bych nechtěla být dlouho. Nebudeme tu dlouho? Je tu hodně bolesti, boje, utrpení. Fuj."

Kupodivu, pojednou začíná od země vyvěrat příjemné konejšivé teplo. Neúprosný chlad se tu střídá v určitém rytmu s teplem. Usazuji se na vyvýšený val, Kája stojí kousek ode mne a Majka oproti mně opřena o strom. Niccy je zaměstnána natáčením, abychom měli z vyšetřování co nejvíce video materiálu. Všichni se opět noříme do ticha a pokoušíme se napojit na tohle zvláštní místo.

Majka nechápavě prohlásí: „Vidím oteklého chlapa, jako by ho něco poštípalo:"

Zapínám Ghosbox a po krátké chvilce zjišťujeme, že se jedná o pana hajného Pulce. V sebeobraně zde zneškodnil pytláka, a poté se nechal raději přeložit na Šumavu, aby unikl pomstě. Jenže i tam nenalezl klid a místní pytláci ho spoutali a dali do mraveniště. Naštěstí byl včas nalezen a kruté smrti unikl jen o vlásek. Ale proč se vrací zrovna sem, to jsme nezjistili…

Vedle mě si usedá muž přibližně kolem 40 let, přes Ghostbox nám sdělí své jméno „Karel". Bohužel po krátké chvilce zmizí a spojení s ním ztrácíme.

Zanedlouho nás Majka upozorňuje na mladého muže, pravděpodobně tu je krátce. Chtěl by s námi mluvit, ale prý ho nikdo nepustí ke slovu. Postupně komunikace a zájem o naší skupinu opadá a přemísťujeme se k druhé mohyle s pokrouceným stromem. Po cestě má Majka další vizi. „Tu vedla cesta, silnice. Musí to být ono, tady se mordovalo."

U druhé mohyly námi protéká tísnivá atmosféra, ale oproti odpoledni, je zde mnohem klidněji. Jen slabý závan něčí přítomnosti. Pokouším se s dotyčnou entitou přes Ghostbox komunikovat, ale marně.

Snahu o spojení přeruší Majky hlas. „Je to muž a už jde delší dobu za námi, ale on ti Andri vůbec nerozumí, co od něho chceš:"

TAJEMNÝ MUŽ

Poslední zastávkou je kříž u silnice, kde měla údajně tragicky zemřít Kristýna Vondrová. Ale místo nás zajímá i z jiných důvodů. Za bílého dne tu Majka projížděla se svým přítelem Rosťou. Oba u kříže viděli staršího muže, oblečeného z 60 let. Jak rychle se před jejich zrakem objevil, tak náhle zmizel. Za pár týdnů se vracel Rosťa v noci z práce domů. Přímo na tom samém místě upadl do mikrospánku a viděl dotyčného muže, jak mu prsty ukazuje číslo II.

Další den projížděl ve stejný čas po práci, tou samou trasou. Ve stejném úseku opět podlehl mikrospánku a muž se mu zjevil znovu, jen tentokrát poukazoval na číslo I.  Co ten muž, který měl do živáčka hodně daleko, Rosťovi chce? To byl náš hlavní zájem, poněvadž máme obavy, aby se nejednalo o nějaké varování, či Rosťovi hrozící nebezpečí.

Přes veškerou snahu se s tím mužem zkontaktovat, anebo i s kýmkoliv jiným, bylo marné. Sice jsme zaslechli z protilehlé strany silnice někoho procházet, ale jinak bylo všude naprosté ticho a klid. I vítr se ztišil.

Pro dnešek už zde nemá význam nadále setrvávat. Za tak krátký čas, jsme tu měli zážitků všeho druhu přehršel a doufejme, že objevíme něco zajímavého i při analýze.

Přecházíme křižovatku a míříme k zaparkovanému autu. Když míjíme místní vodojem, nemohu se ubránit silně nepříjemnému pocitu. „Někdo se na nás přilepil a není to nic dobrého." Abychom si s sebou neodvezli nežádoucí přítěžek, bylo učiněno ochranné zaopatření. Naštěstí ihned poté dotyčná entita s nepořízenou zmizela z našeho dosahu.

STÁDO DIVOČÁKŮ

U Majky jsme ještě hodinku poseděli a probírali celou akci. Osobně jsem si připadala jako po hodně těžkém flámu. Neskutečně unavená a v hlavě totální prázdno. Jako by mi někdo vše, co se při vyšetřování událo, vymazal. Jen díky kolegům, jsem si postupně vzpomínala a vybavovala, co vše se dnešní noci dělo.

Přibližně ve 3:00 hod., se vracíme od Majky do Branišova a ještě jednou projíždíme neblahou křižovatkou. Neustále mám pocit, že nás čeká ještě nějaké nepříjemné překvapení a hlavou mi prolítne vize, kterou si nemohu nechat pro sebe. „Niccy jeď opatrně, dávej pozor, jako bych viděla stádo divočáků, které nám zkříží cestu." Jen co projedeme křižovatku a míjíme kříž přímo u silnice, Niccy se mě ptá „Andri ty si něco říkala?"  „Ne neříkala, celou dobu jsem ticho." „To není možné, teď jsem tě slyšela, jedno slovo, říkala si něco jako /život/." „Ale já byla opravdu tiše, neřekla jsem ani slovo."

Niccy konstatování situace:

Z vedlejší silnice stojíme na stopce a koukáme, zda něco jede či ne... V ten moment slyším Andri, jak říká nějakou větu, ale rozumím pouze poslední slovo "život". Ptám se tedy, cože říkala a Andri se strašně diví o čem, že to mluvím, jelikož ona v tu chvíli nic neříkala...

Kdo si to tu s námi pohrává. Již v noci při akci se něco podobného odehrálo. Stáli jsme u první mohyly a já slyšela Majku, jak mi něco povídá, ale nebylo jí rozumět. Zrovna jsem jí sledovala a bylo mi divné, že po celou dobu mlčela a neotevřela ústa. Na můj dotaz, zda něco říkala, mi od ní přišla jasná odpověď „Ne, neříkala."

I další překvapení na sebe nedalo dlouho čekat. V neděli se Niccy s Kájou vraceli autem do Jindřichova Hradce.

Niccy popisuje celou situaci vlastními slovy:

S Kájou se loučíme s Andri, a s přáním šťastné cesty a opatrováním se uháníme směr Jindřichův Hradec...nutno podotknout, že já Branišov opouštím s velice zvláštním pocitem, spíše jakousi předtuchou (pro ten pocit nemám bohužel přesná slova), prostě něco není v pořádku...

Nedaleko Stráže nad Nežárkou za mírnou zatáčkou na krásné široké silnici brzdíme očima, duchem a vůbec vším co máme, ze stovky na nulu... Přes celou šířku silnice prasečí rodinka - urostlá bachyně s minimálně dvaceti podsvinčaty.

Anděl strážný se opět zapotil a mně se snad i orosilo čelo. Kája ani nedutal... šok.

A mě do sebe zapadly dílky skládačky.

V autě po setkání s divočáky byla opět cítit vůně kance pečeného na ohni!!!! Navíc mě obešel mráz po zádech a jasně jsem vnímala přítomnost někoho třetího v autě a dokonce i teď, když to píšu, mě mrazí a někdo dává najevo svou přítomnost.

ZÁVĚREM

Osobně jsem byla vyšetřovat na lecjakých zajímavých místech, kde se to paranormální aktivitou hemžilo a někteří přátelé mě od nich i odrazovali. Ale takovou zkušenost, co jsem si odnesla z křižovatky U sloupu nepamatuji, opravdu ne. Okamžitý úbytek energie, naprosté fyzické vyčerpání, nepříjemné pocity spojené s bolestmi břicha, hlavy, rukou a v neposlední řadě výmaz paměti, kdy se postupně vracím, a pracně doluji zpět ze vzpomínek všechny vjemy, jevy i zážitky, které se nám tam odehrály…

Sice jsme nezjistili a neodhalili příčinu veškerých tragédií, které se za mnohá léta v bezprostřední blízkosti křižovatky U sloupu udály a stále dějí. Avšak je tu jistá varianta. Na vlastní kůži jsme se přesvědčili, jak rychle zde přichází člověk o energii a dostavuje se nevolnost. I Rosťa je toho příkladem. Dvakrát po sobě, ve stejný čas, měl na stejné trase a úseku mikrospánek. Co když právě tyto projevy mají na svědomí, lidské selhání, jak fyzického tak psychického rázu. V tomto případě jde již o pouhý krůček k neštěstí…

Andria Trinity