Většinu z nás, do skupiny MYSTERY HUNTERS CZ přivedly zkušenosti, zážitky, které se dají jen těžko logicky vysvětlit. Otevřené svědectví našich členů, Vás obeznámí s tím, co vše je v této neprobádané oblasti možné.

Něco, co se může stát každému

To, o čem budu vyprávět, je několikero příhod v astrální sféře s více méně podobným průběhem. Nebudu moc zabíhat do detailů, kdo s kým proti komu a proč. Jen vás seznámím s těmito nočními prožitky, přicházejícími nepravidelně a s odlišnou intenzitou.

Tomu prvnímu jsem pořádně ani nevěnovala pozornost. Myslela jsem si, že se mi něco jen zdálo. Navíc si z toho ani moc nepamatuji. Jen matné záblesky, jak mě něco nebo někdo, koho nemůžu vidět, táhne za nohy přes louku. Ani ta druhá zkušenost, která se mimochodem udála až asi o půl roku později, nebylo něco, co by stálo za zmínku. Ačkoli byly obě příhody natolik silné, aby mě vyrušily ze spánku, příliš jsem se tím v tu dobu zabývat nechtěla a ani nemohla. Ale postupem času mi došlo, že to byl teprve jen začátek.
Asi tak o měsíc později se nudím v noci a přemýšlím, co jsem to právě zažila. Byl to sen, nebo co to vlastně bylo? Celkem neškodné bloumání krajinou, pozorování rozdováděných hříbat, zakončené náhlým cuknutím a už mě zase něco někam táhne za nohy.
Ne! To nejsou sny, dochází mi pomalu, tohle je něco víc. Protože je ale ještě noc a já se nevzbudila zbrocená potem, rozlámaná, nebo vyděšená hrůzou, jednoduše jsem zalehla a spala až do rána.

Že se to budu muset vyřešit, bylo jasné. Ignorování nepomůže. Rozhodla jsem, že zatím o tom nikomu nic neřeknu a zkusila štěstí s amuletem, který mě bude přes noc chránit. Jak se blížil večer, pocítila jsem uvnitř sebe malou nervozitu a malý červíček pochybností začal nahryzávat moje přesvědčení. No dobře, pomyslím si a začnu se soustředit na hezké vzpomínky. Nevím za jak dlouho, ale z hezkých vzpomínek mě vytrhl nepříjemný tlak na nohou a na hrudi, a něco mě táhne ke stropu ložnice. Dokonce vidím sama sebe ležet v posteli!  Naštěstí se mi podařilo nějakým způsobem se vymanit ze spárů jakéhosi černého stínu a otevřu oči. Entitu vidím napůl skrytou za futry zrovna ve chvíli, kdy na sebe bere podobu jednoho mého kamaráda. Ještě si drze po-postrkuje brýle na nose, tak jak to on dělává. Pouze v myšlenkách vyzvu entitu ať odejde a mávnutím ruky utvrzuji apel. Jenže zjišťuji, že se nemůžu pohnout!
Ano, většinou každého napadne spánková paralýza, ale toto je fenomén, o němž vím pouze z vyprávění. Za můj stav mohla ona entita. Nepříjemné pocity vybublaly na povrch. Po čase sevření povolilo a nakonec bylo po všem.

Ono možná bude lepší, když požádám o pomoc. Koneckonců, není to ostuda. Svěřím se Andri a dostanu od ní několik tipů a triků, jak se bránit. Je mi ovšem jasné, že trvalé řešení budu muset ještě objevit. A taky že ano. Zhruba o dvě, tři noci později, cíleně nedělám ochrany v ložnici a spolu se dvěma kamarády si chceme v astrální rovině na entitu počíhat a vymezit jí jasné hranice. Úspěšně! Vskutku nastal klid!

Asi tak na tři měsíce...

Zničehonic se probudím a nestačím se divit. Už se to zase stalo! Něco mě táhlo za nohy. Něco, co jsem opět nemohla vidět. Tohle jsem už přece jednou zažila! To si opravdu nedají pokoj? A vůbec, o co jim jde? Co chtějí? Jak tak přemýšlím, cítím těžkost na hrudi. Tohle mi opravdu scházelo, pomyslím si a snažím se nevítaného hosta vypudit z domu. Tlak po čase poleví, ale pocit cizí přítomnosti zůstává celou tu dobu, než usnu.

Jako naschvál se následující noci nic neděje. Jsem ráda. Nestěžuji si. Ostatně nestojím o každonoční návštěvy tohoto charakteru. Pochopitelně události na sebe nenechaly dlouho čekat a jedné noci, když už jsem skoro usnula, vidím, jak vstupuji do nějaké hospody, jejíž zdi jsou obložené dřevem. U jednoho stolu sedí jakási entita a upřeně na mě civí. Snaží se navázat oční kontakt. Mě v tu chvíli došla trpělivost a na entitu vyštěknu: „Proč to děláte?! O co vám jde?!“ Entita se na mě drze usměje a odpoví: „Dokud to nebude hotové.“ „Co? Co nebude hotové?“ Probouzím se vzteky bez sebe. Rychle se uklidním, jinak bych znovu neusnula. Přemýšlím, co s tím.

O několik dní později na mě opět něco zaútočilo. Na široké, dobře osvětlené cestě lemované vzrostlými stromy, se na mě ze shora snese nějaký černý stín a doslova mě paralyzuje. Bojuji, a o okamžik později se ze sevření vyprostím. Otevírám oči. Tady přestává už veškerá legrace. Útoky takového charakteru, navíc v astrální sféře, nevěstí nikdy nic dobrého. Pomalu začínám vnímat, jakoby na mě ty entity někdo posílal. Ale proč a kdo?

Další taková noc! Přes den přemýšlím, co s tím. Kamarádi zasvěcení do problému, si také lámou hlavu. Hledáme konečné řešení, protože tato situace nemůže pokračovat donekonečna. Dokonce i přítel mi po návratu z práce vypráví, jak v noci špatně spal. Jako kdyby byl v nějakém cizím prostředí. V obýváku, když vstal a šel si loknou Coly, viděl nějaký velký černý stín, jak se plíží místností.
Ano, to by odpovídalo, dnešní noc byla opravdu nepříjemná. Ačkoli na mě nějaká jiná entita „jen“ vykoukla a nijaký útok se nekonal. Když jsem se v noci probudila, ložnice byla naplněná tíživou, tak nepříjemnou atmosférou, že se to sotva dalo vydržet. Pocit cizí přítomnosti byl zjevný, snad by se dal nahmatat. Neviditelné oči mě pozorovaly a já tu noc hodně těžce spala.

Andri po nějaké době přijde s nápadem, ať si zjistím totemové zvíře, které mě bude chránit. Inu proč ne. Amulety přestávaly zabírat a to, čemu čelím, nebude mít na svědomí jen nějaká nazlobená duše. Sice mi Andri dala skvělou radu k nezaplacení, ale draze za to zaplatila. Zlomila si ruku. Že by varování, aby se do toho nepletla?

Po několikadenním pátrání jsme s kamarádkou objevily potenciálního viníka. Sice jsme netušily, proč to dělá, ale ruku na srdce, koho by to v tu chvíli zajímalo. Bylo zapotřebí tomu utnout tipec a to navždy. Jen jsme se ještě chtěly ujistit, že je to opravdu ten, koho jsme podezřívaly. Pak už nezbývalo, než najít spojení, přerušit ho a (jednoduše řečeno) říci jasné „STOP“.
Tu noc jsem kolem sebe nejen že vytyčila ochrany, ale nastražila i několik zrcadlových pastí. Dopředu jsem tušila, že bude nějaká reakce na naše činy následovat. A taky že ano! Hlasitý třesk jedné té zrcadlové pasti mě vytrhl ze spánku. Tak to se povedlo, pomyslím si a opět usínám.

Eskalátor mě vynáší nahoru. Je jasné, že tam na mě číhá nějaká entita. Tentokrát jsem na ni řádně přichystána. Entitu zastihnu napůl nepřipravenou a rychlý konec na sebe nenechá dlouho čekat. Jak se říká, nejlepší obrana je útok.

To byl doposud poslední útok a doufám, poslední doslova! Uvidíme, ale myslím, že jsme s kamarádkou onomu viníkovi celkem jasně naznačily, ať už na nás (ano, i ona nebyla po celou tu dobu nočních útoků ušetřena) žádnou entitu nikdy neposílá.

Niccy Enelya

*******************************

Předtucha

Přibližně před 15 léty u mě bydlela moje kamarádka a kolegyně z práce Dáša. Tou dobou byl v zaměstnání skvělý kolektiv, kdy se z nás stali přátelé a často jsme společně trávili volný čas. 

Jednoho letního dne jsem se chystala do Českých Budějovic na návštěvu ke své známé. Bylo krásné počasí a Dáša se mě otázala, zda by si nemohla s Radkem (našim kolegou z práce) večer udělat na zahradě ohýnek a opéct nějaké ty špekáčky. 

"Samozřejmě, to není žádný problém. V jedenáct večer se vrátím a ještě se přidám." Odsouhlasila jsem Dáše skvělý nápad. Není nic lepšího než strávit letní večer pod hvězdným nebem u plápolajícího ohýnku.

 Návštěva u Ivany se chýlila ke konci, když mnou náhle proběhl podivný pocit, až jsem se celá oklepala.

"Ivo, je mi hrozně divně. Mám pocit, že se u nás něco děje."

Ručičky na hodinách, ukazují 21:30 hod. Od té chvíle, jsem celá nesvá a cesta domů probíhá s obavami.

"Je doma vše v pořádku?"

Jen za mnou zaklapla zahradní branka, začala jsem se rozhlížet… Dům stojí, vše je na svém místě a na zahradě problikává ohýnek, u kterého sedí mí kamarádi. Takže moje obavy byly zbytečné. Jen planý poplach.

"Konečně si tady. Kdyby si věděla, co se nám stalo. Tomu nebudeš věřit." Již z dálky na mě volá Dáša. 

Radek s kamarádkou mi rozrušeně o překot vyprávějí svůj zážitek.

"Jsme u ohně a najednou z ničeho nic, se před námi objevila bílá postava. Jen tak naproti nám stála a pak zase zmizela. Bylo to děsivé."

"Když se to událo, netušíte kolik bylo hodin?" Táži se.

"Vím to přesně. Jakmile ta postava zmizela, koukl jsem se na hodinky, za jak dlouho se asi vrátíš. Hodně nás ten zjev vykolejil. Bylo přesně 21:3O hod. " Odpověděl Radek.

Čas, kdy jsem měla u Ivany divný pocit a tušení, že se doma něco děje, se přesně shodoval s chvílí, kdy se kamarádům zjevila záhadná bytost. 

Co k tomu dodat. V tomto případě se nejednalo o nic vážného. Přesto je záhodno dát na své pocity a intuici, poněvadž nás mohou v některých případech předem varovat před nebezpečnou situací.

Andria Trinity

...........................................

V náruči Kašperských Hor

V naší zemi snad není kraj, který by mi natolik učaroval jako Šumava se svými Kašperskými Horami. V hlubokých lesích skrývá nejen přírodní bohatství, ale i mnohé tajemno. 
Hemží se to tu bludnými světýlky, vodníky, vílami, čarodějnicemi, čerty a v neposlední řadě skřítky a permoníky. Tyto bytůstky jsou zde nejrozšířenějšími stvořeními. Při své návštěvě Kašperských Hor jsem nasbírala mnoho zajímavých informací a s kolegy na vlastní kůži zažila tajemno, které tu na Vás vykukuje z každého koutu.

Na hradě a v podhradí

 I když slavná doba Kašperských Hor již dávno minula, pořád mají své kouzlo. Nad krajem dominuje starý hrad Kašperk, jenž jakoby nadále plnil svoji úlohu. Již delší dobu mě tento hrad přitahoval. Tušila jsem, že tu není o paranormální jevy nouze a tak po domluvě s kolegy Ivanem a Martinem, jsme se do Kašperských Hor rozjeli. 
Už se stmívalo, když jsme dorazili na místo určené a vydali se lesem po staré příjezdové cestě ke Kašperku. Předpokládaje, že je hrad opuštěný a nachází se v chatrném stavu, bude zde možno přenocovat. Avšak, jakmile jsme za tmy stanuli před hradní bránou, čekalo nás veliké zklamání. I do těchto končin dorazila civilizace. Z oken jedné z věží problikávalo slabé světlo televizoru a vstupní brána byla zamčena. Co ted´...? U hradeb nás přivítal nevlídný ledový vítr a nebylo místa, kde bychom přenocovali. Po krátkém přemítání jsme si všimli, že na turistickém ukazateli je zmínka o zřícenině Hrádku, který leží asi kilometr od Kašperku. Nebylo na vybranou a tak jsme se vydali nedaleký Hrádek hledat. Protože nebyla nikde v dohlednu cesta, prodírali jsme se mezi balvany, spletí kořenů a větvemi starých stromů hlubokým černým lesem. Téměř po hodině jsme zakotvili na příhodném místě, kde bylo možno postavit stan a posilnit se. Po večerní štrapáci jsme usedli na vyvýšenou skálu mezi lesní velikány. Všade byl naprostý klid, ani lísteček se nepohnul, když tu pojednou přímo proti nám mezi stromy, něco neviditelného vyletělo. Větve se ohýbaly až k zemi a jak jsme s Ivanem seděli proti sobě, něco ledového mezi námi profičelo, až mi zavlály vlasy. Nebyla to sova ani jiný noční tvor, kterého bychom určitě zaregistrovali. To cosi nebylo vidět, jeho přítomnost zaznamenal jenom nejbližší porost a naše maličkost. Ihned poté se v lese rozhostil opět hrobový klid.

Ráno po probuzení nás čekalo milé překvapení. Byli jsme přímo uprostřed staré zříceniny, kterou jsme v noci usilovně hledali. Pustý Hrádek byl naším nocležištěm. Od rána se to tu turisty jen hemžilo a proto po shlédnutí blízkého okolí nemělo smysl se zde déle zdržovat. Dopoledne byl na programu Kašperk.

Na hradě straší

Návštěva hradu nezklamala. Mladá průvodkyně si na nás po poslední prohlídce udělala čas a vyprávěla, co všechno na Kašperku za své přítomnosti zažila. Často se prý chodbami ozývají kroky, i když na hradě nikdo jiný krom ní není. Dveře se sami od sebe otevírají a zavírají a jednou dokonce spatřila, jak do místnosti ve věži vstoupila neslyšně bílá postava. Ve studni na nádvoří je prý ukryt veliký poklad. Při obléhání ho sem schovali tehdejší držitelé hradu. Aby sobě zachránili holý život, ukryli se v podzemních chodbách. Ty vedou od hradu Kašperk, a směřují ke zřícenině Hrádku, ve kterém jsme nocovali. 
Pověst praví, že tehdejší uprchlíci byli v chodbách pohřbeni zaživa. Za třicetileté války přitáhlo do Kašperských Hor nepřátelské vojsko a začalo hrad obléhat. Kořistí jim měl být vzácný poklad, střežený v hradních útrobách. I když se hradní posádka bránila, seč mohla, nakonec byla nucena ustoupit a stáhnout se do podzemních prostor. Sotva za nimi zapadly těžké dveře, vojsko vpadlo do hradu a začalo rabovat. Majitelé v úzkosti naslouchali tomu, jak celý hrad hoří a trámy, dřevěné podlahy se propadají a s nimi se řítí k zemi mohutné hradní zdi. Dobyvatelé sice odtáhli, ale hradní osazenstvo zůstalo uvězněno v útrobách podzemí, poněvadž byl dobit i Hrádek. Zásob ubývalo a všechny čekala pomalá smrt hladem a žízní. V poslední chvíli se prý objevil před nedobrovolnými vězni ďábel a slíbil, že lidi vyvede na svobodu, pokud mu dají za odměnu tři lidské duše. Nakonec se obětovaly tři staré ženy. Tu se před nimi otevřela skalní stěna. Všichni se opřekot hrnuli na denní světlo, když v tom se skála s rachotem zřítila a nešťastníky v podzemí pohřbila. Od té doby obchází duše těchto obětí hrad a nemohou nalézti klid. Mnozí starousedlíci vypráví, že někdy i za bílého dne, se z hradu ozývá řinčení zbraní, koňský dusot a z věží jsou slyšet zvony. My jsme sice zahlédli v hradním okně pouze problikávající televizor, ale prý se v něm někdy zjevují nešťastné duše lomící rukama. Jindy obchází hrad a hledají svého vykupitele.

Noční mámení?

Příběh nás zaujal, a proto jsme další noc strávili pod Kašperkem. Příroda k nám byla štědrá a přijala nás do své náruče. Bylo něco po 2:00 hodině v noci. Plni dojmů jsme pomalu usínali, když se z lesa počalo ozývat ženské volání. Sice nebylo slovu rozumět, ale bylo zřejmé, že jde o ženský příjemný melodický hlas, který se rozléhal dalekým okolím. Nebylo nám jasné, kdo by v těchto končinách kromě nás nocoval. Ráno jsme prošli les křížem krážem, zda tu také někdo netábořil, ale nikde nebylo jediné lidské stopy. 

Dobrá duše Kašperských Hor

Dopoledne nás očekávala paní Jaroslava Voráčková, ředitelka místní Základní školy v Kašperských Horách. O svém rodném kraji toho věděla z historie mnoho a také znala spoustu pověstí od zdejších obyvatel. Díky svému zájmu o tajemno napsala knihu "Světýlka na Křemelné," která o pověstech místního kraje pojednává. Při své práci byla paní Voráčková objektivní a ověřovala si vše u starých žijících pamětníků. Velice mne zaujala pověst o lesní matce, která přebývá ve zdejších lesích. Svým krásným hlasem na sebe poutá pozornost a nahání lidem strach. Je to zvláštní bytost, dobrá i zlá. Někdy nemocnému pocestnému pomůže od nemoci, ale jindy si vyhledává v osamělých cestujících svoji oběť. Ponejvíce se specializuje na mladé muže a dívky. Ještě nedávno se lesní matka v kraji zdržovala. Mnoho mladých lidí pracujících v lese se tehdy domů nikdy nevrátilo a za záhadných okolností zmizelo neznámo kam.

Zasvitlo nám. Co když jsme v noci slyšeli zrovínka tuto záhadnou bytost ...

Překvapivé rozuzlení

Abychom se mohli setkat s permoníky a skřítky, na poslední noc nás čekala výprava do jedné ze starých štol. Ještě za dne jsme nahlédli do opuštěných chodeb. V jedné z nich byla veliká kaluž. Abychom se nenamočili, opatrně jsme ji obešli po asi třiceticentimetrové vyšlapané pěšince. Když jsme vyšli ven, slunce se již schovávalo za lesnaté kopce. Bylo zapotřebí se ještě za denního světla rozhlédnou po okolí a najít vhodné místo k přenocování. Ale nakonec nebylo jiného řešení, než postavit stan přímo u vchodu do dolu. Protože všude kolem byly strmé skály a nepropustný les. Ivan s Martinem šli do lesa na dříví a já zůstala u staré štoly. Nevím proč, ale najednou na mne dolehla taková tíseň a bolest u srdce. Pomalu se mi začaly drát slzy do očí. Vůbec jsem netušila, co se to se mnou děje. To nebyl strach. Byla to neuvěřitelná lítost nad něčím, o čem jsem neměla ani potuchy.

Když se kluci vrátili se dřevem, vyprávěla jsem jim svůj zážitek. Nikdo mě nechápal. Ovšem, nebylo čemu se divit. Kamarádi se mi na oplátku svěřili, že když byli v lese pro dříví, neustále je sledovaly záhadné bílé postavy. Oba měli dojem, že ty tajemné bytosti střeží les před lidmi, protože člověk přírodě už mnohokrát surově ublížil. 

Šokující překvapení

Nastala noc, rozsvítili jsme baterky a vydali se ještě jednou do starého dolu. V noci mají tato místa neopakovatelné kouzlo. Když jsme procházeli opět kolem veliké kaluže a baterkou zasvítili na vodní hladinu, hrůzou nám tuhla krev v žilách. Nejednalo se o neškodnou loužičku ve které je možno smočit obuv, nýbrž o hlubokou zatopenou štolu. Stačila malá nepozornost a člověk by zde přišel snadno o život. Než jsme šli spát, Martin měl nutkání zatarasit vchod do opuštěného dolu větvemi. Prý abychom v noci do zatopené štoly nespadli. Připadalo mi to zbytečné. Proč by někdo z nás chodil v noci sám na tak nebezpečné místo. Vždyť budeme všichni tvrdě spát... 
Ráno nás vzbudil zpěv ptáků a bublající potůček a připadali jsme si jako v ráji. Ivan plný dojmů vyprávěl, jak podivný sen v noci měl. Zdálo se mu o dítěti, které se topilo ve staré zatopené štole a on mu nemohl pomoci. Přešli jsme Ivanovo noční můru a užívali si krásného dne. To jsme ovšem netušili, jaké překvapení a rozuzlení nad starým dolem nás čeká... 

Během dopoledne se naše společnost rozrostla o několik místních děcek, které si sem přišly hrát. Blížilo se poledne a tak jsme rozdělali ohýnek, abychom něco malého pojedli a uspokojili hladové žaludky. Lesem se linula vůně polévky "Vitana vaří za vás" a my se chystali k obědu. Tím jsme přilákali mládež, která se optala, jestli by u nás nemohla na chvíli posedět a opéci si pár špekáčků. Během polední siesty se děti rozpovídaly a my se dozvěděli, že před pár léty se v zatopené štole utopil jejich mladší kamarád. V tu ránu nám ztuhla krev v žilách. Uvědomili jsme si, proč měl každý z nás z onoho místa tak prapodivné pocity a sny...

Zbloudilé duše

Na našem území je mnoho míst, kde lidé tragicky zahynuli a negativní energie z těchto těžkých chvil se do nich ukládá. Pokud je člověk citlivý, může tyto neviditelné signály vnímat. V některých rozvojových zemích, kam nestačila civilizace dorazit v plné míře, berou obyvatelé tyto záležitosti vážně. Je u nich běžné, že po jakémkoliv neštěstí místo rituálně vyčistí. Pakliže se jedná o zbloudilou duši, která nemůže nalézt správný směr, ukáží jí cestu, aby došla pokoje. V takovém případě už dané místo na žijící nepůsobí tak silným negativním dojmem, jako se tomu stalo u staré štoly.

Smutné loučení

Nelehko se nám opouštěl tento nádherný a tajuplný kraj. Tak trochu jsme záviděli domorodcům jejich poklidný život. I když.... Byli z něho vytrženi na krátký čas kanadskou firmou, která si usmyslela, že zde obnoví těžbu zlata. Naštěstí je tato hrozba zažehnána a opět se tu rozhostil klid. Ovšem díky lidem, kteří dokázali stát v těžkých chvílích při sobě a za své tvrdě bojovali. Všem těmto lidičkám z Kašperských Hor přeji, aby již nikdy nic neohrozilo jejich kraj a mohli zde nadále žít ve spokojenosti.

Především děkuji paní ředitelce Jaroslavě Voráčkové za trpělivost a čas, který nám po celou dobu věnovala i všem ostatním domorodcům. Od samého začátku naší cesty jsme byli obklopeni přívětivými lidmi. Ochotně nás přijali, provedli zajímavými místy a díky nim jsme se cítili v Kašperských Horách jako doma.

Andria Trinity